Zákon o významné tržní síle neboli ZVTS. Před měsícem ho znali pouze odborníci, po předložení návrhu jeho novely do mezirezortního připomínkování se z něj stala věc veřejná. O jeho možných důsledcích ve smyslu zdražení potravin se toho napsalo hodně. A důvod? Protože jsou na první pohled jasné. O řadě dalších, které jsou lépe skryté, a to nejen v tomto zákoně, se nemluví. Proč? Protože se hůř vysvětlují. I přesto si myslím, že to stojí za pokus.
Jeden z dalších možných důsledků novely ZVTS je třeba větší orientace obchodních řetězců na vlastní privátní značky s příslušnými negativními dopady na české potravináře i zemědělce.
Proč by totiž obchodní řetězce měly nést na svých bedrech veškeré náklady na reklamu zboží, tak jak jim to novela nařizuje, ale současně nemít pod kontrolou jeho cenu, kterou si budou diktovat potravináři? Řetězce se přece chovají jako odpovědní hospodáři spravující majetek svých akcionářů. A co je pro fungování firem nejdůležitější, je maximalizace jistoty a minimalizace rizik…
Tento problém se ale netýká pouze ZVTS. Stejný efekt můžeme očekávat i v případě, pokud projde chystaná úprava dvojí kvality v podobě, která je navržená v připravované novele zákona o potravinách. Ministerstvo zemědělství zde „hází“ veškerou odpovědnost na obchodníky jako na koncový článek řetězce, a to i přesto, že ti za to vůbec nemohou. I v tomto případě tak obchody budou raději nabízet více výrobků pod privátními značkami, kde si mohou složení pohlídat, než aby šly do rizika, které neumí ovlivnit.
Popularita privátních značek navíc u českých zákazníků kontinuálně stoupá, což mimo jiné potvrdily výsledky maloobchodního auditu společnosti Nielsen. V roce 2018 měly přibližně pětinový podíl na maloobchodním trhu s potravinami a drogistickým zbožím. Jejich tržby pak meziročně narostly o tři procenta na více než 42 miliard korun.
Pro čtyři pětiny českých zákazníků jsou přitom privátní značky pravidelnou součástí nákupního košíku a polovina účastníků průzkumu nakupuje potraviny privátních značek minimálně jednou týdně, zatímco u drogerie je tato frekvence nákupu nižší. Jako hlavní motivaci pro nákup privátních značek uvedli respondenti cenu, ale zároveň až polovina z nich v průzkumu připomněla také dobrou předchozí zkušenost s daným produktem.
Privátní značky však v žádném případě nejsou českou specialitou. Naopak, to my doháníme vyspělé trhy, kde mají za sebou historii dlouhou desítky let. Například v sousedním Německu mají privátní značky podíl na trhu 40,1 %. Ještě více je to pak ve Španělsku se 42,6 % a ve Velké Británii, kde mají dokonce nadpoloviční podíl (52,5 %).
Zbytečná administrativa omezí české potraviny
Výraznější zájem o privátní značky ze strany obchodníků by však nemusel být jediným dopadem navrhované novely ZVTS. Osobně očekávám, že by se v takovém případě obchodníci stále častěji uchylovali k dovozu zboží prostřednictvím svých zahraničních matek, než aby se handrkovali se svými českými dodavateli a čelili nesmyslnému nárůstu byrokracie.
Neměli bychom se však snažit o opak, tedy o co největší podíl českých potravin v obchodech? Samozřejmě, že jednoznačně ano. Česká republika se dlouhodobě potýká s nízkou soběstačností v produkci potravin, kdy jsme soběstační pouze v produkci mléka, hovězího masa a piva. Přesto čeští zákazníci lokální potraviny aktivně vyhledávají a preferují. I proto jako Svaz obchodu a cestovního ruchu ČR aktivně spolupracujeme s jednotlivými oborovými svazy při přípravě společných kampaní k podpoře odbytu jejich výrobků na pultech obchodních řetězců.
Napsat komentář