Krize prohloubí tlak na hospodárnost a efektivitu

Čeká nás těžké období, ale pověstné světýlko na konci tunelu svítí. O tom, jak dlouhá cesta k němu povede, hovořil Retail News s ekonomem Lukášem Kovandou.

Lukáš Kovanda, Ph.D. působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Je členem Národní ekonomické rady vlády. Je činný také jako socioekonomický analytik při Organizaci spojených národů (OSN). Přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE v Praze. Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.

Inflace za květen dosáhla 16 %. Kdy můžeme očekávat změnu k lepšímu?

Kulminaci inflace očekáváme během léta, možná až na přelomu léta a podzimu. To záleží, jak se budou vyvíjet ceny plynu. Jsou indicie, že Rusko bude chtít dosáhnout svých cílů zavřením kohoutků. V takovém případě by už v srpnu došlo k vysokému nárůstu cen plynu. Do značné míry by se opakovala situace z loňského roku, ale z daleko vyšších úrovní. Inflace by pak dosahovala až 20 %. Pokud by došlo k trvalému přerušení dodávek, můžeme se pohybovat v pásmu inflace od 20 do 30 %. To má podle mě ale pravděpodobnost jen 10-15 %, protože ruský prezident také potřebuje peníze. I když už několikrát dal najevo, že vlastní politické zájmy mu jsou přednější než ekonomické. Takže těžko predikovat.

Když by tato katastrofická situace nastala, nehrozí inflace ještě daleko vyšší?

Něco jiného je inflace, která vystřelí v 1-2 měsících a něco jiného je inflace celoroční. Pokud by došlo k tomuto černému scénáři, tak by v příštím roce byla inflace daleko vyšší. Už bychom se pohybovali v pásmu tzv. pádivé inflace. Je tam ale efekt té základny, to znamená meziročního srovnání. Inflace je navýšení cen z roku na rok. Jestliže je vysoká základna roku loňského, tak je obtížné dosáhnout vysoké inflace v roce následujícím. Proto základní scénář je ten, že inflace bude v průběhu příštího roku mírně zvolňovat, mohla by se dostat do jednociferného pásma. To ale předpokládá, že nedojde k vystupňování energetického napětí mezi Ruskem a EU.

Když se řekne, že se inflace zbrzdí, řada lidí si to vyloží tak, že se začne zlevňovat. Kdo by to měl spotřebitelům vysvětlit?

Je třeba se smířit s tím, že ceny už se nikdy nedostanou na úroveň, na které byly před válkou na Ukrajině. Kdo by to měl říct lidem? Zřejmě ne politici, protože ti se budou bát, tak zbývají ekonomové. Ti by měli vysvětlit, že i kdyby se inflace zcela zastavila, tak to neznamená zlevňování. Inflace by musela být záporná, tedy tzv. deflace, aby se dalo hovořit o zlevňování. A to je na hony vzdálený scénář. Lidé se musí smířit s tím, že nejlepším scénářem je zmírnění inflace do jednociferného pásma v příštím roce, ale neznamená to, že přestane zdražování, bude jen mírnější. To je ten nejlepší scénář, který můžeme vyhlížet. Spíš je tady ale riziko další akcelerace inflace.

Říkáte, že nejlepším lékem na inflaci je inflace samotná. Jak dlouho trvá, než tento „lék“ začne účinkovat?

Ekonomové hovoří o tzv. destrukci poptávky. Jestliže jsou ceny vysoké po určitou dobu, tak citelně oslabuje kupní síla. Už teď platí lidé více prakticky za všechno. Mají ale ještě rezervy z doby pandemie. Například útraty Čechů za dovolené jsou rekordní. Lidé momentálně budou raději šetřit na oblečení nebo návštěvě restaurace, než aby si odepřeli dovolenou. Češi se snaží vykompenzovat dva roky pandemie, kdy nemohli cestovat a zároveň měli možnost si vytvořit určitý finanční polštář. Podle vývoje v jednom segmentu ale nelze činit závěry na celkové spotřebitelské chování.

Současná situace je stále jen ochutnávka toho, co nás čeká na podzim a v příštím roce. V tuto chvíli ještě dobíhá vyfukování tohoto pandemického polštáře. Jakmile bude vyfouknutý, začne daleko viditelnějším způsobem docházet k destrukci poptávky a k situaci, kdy nejlepším lékem na inflaci je inflace samotná. Drahota oslabí kupní sílu natolik, že ochabne poptávka, protože lidé si už prostě zboží za šponované ceny nekoupí. To si myslím, že nastane ve viditelném měřítku v příštím roce.

Jaká je nyní úroveň spotřebitelské důvěry a důvěry firem v ekonomiku?

To, že se blíží těžké časy, si ale lidé velmi dobře uvědomují. Podle výzkumu agentury STEM je nyní nálada Čechů nejhorší od krizových let 2012-2013. Stejný verdikt plyne i z údajů statistického úřadu.

Důvěra firem v ekonomiku je na tom lépe. Je docela překvapivé rozevření nůžek mezi důvěrou firem a důvěrou spotřebitelů, kteří mají výrazně zhoršující se náladu, zatímco u firem to není tak dramatické. To je ale jen dočasný nesoulad a přechodný optimismus firem. Jakmile začnou spotřebitelé natvrdo šetřit, dojde k destrukci poptávky. Firmy ztratí zákazníky a půjde dolů i nálada firem.

Jak by měl retail na nepříznivou ekonomickou prognózu reagovat? Má vůbec nějaké možnosti?

Žádné zázračné řešení neexistuje. Je třeba si říci, že přichází stagflační krize. Zároveň bude v příštím roce docházek k nárůstu cen i nezaměstnanosti. Lidé budou méně utrácet. Jako v každé krizi se bude pročišťovat trh, což je krátkodobě těžké, ale z dlouhodobého hlediska přínosné. Přežijí maloobchodníci, kteří budou dobře připraveni, nabízejí kvalitní služby a zboží s dobrým poměrem cena-výkon a mají zároveň marže, které jim umožňují tvořit rezervy.

Pak se nabízejí rady typu intenzivnější přechod na automatizaci, digitalizaci a nahrazování lidské pracovní síly technologií. Cokoli, co sníží náklady při zachování úrovně výstupů, bude pro obchodníka plus. Pro každé odvětví však platí něco jiného. Zatímco potraviny si spotřebitel neodepře, zájezd s cestovní kanceláří asi ano.

Především menší obchodníci se už nyní jen těžko vyrovnávají s nárůstem cen energií, mezd i zboží. Jak by měli postupovat?

Malí obchodníci jsou proti velkým řetězcům znevýhodněni. Velké řetězce mají možnost laborovat s cenami zboží, aby nebyli ztrátoví. Mohou zatlačit na své dodavatele. Mají silnější tržní pozici, což je v krizových situacích vždy výhoda. Malí obchodníci jsou zranitelnější a musí se více snažit, aby se udrželi v plusu, aby jejich marže zůstávaly dostatečné. Budou muset přistupovat i k nepříjemným krokům jako je třeba propouštění, ale umožní jim to přežít.

Je třeba neusnout na vavřínech pandemické krize. Ta mnohé překvapila tím, že jsme se zadlužili jako ekonomika nejvíce od roku 1993, ale jako by se nic nedělo. Nenastartoval se růst nezaměstnanosti, nedošlo k destrukci poptávky. Lidé si naopak během pandemie vytvořili finanční polštář, což bylo dáno tím, že vláda masivně lila peníze do ekonomiky formou různých podpůrných programů. To už se nebude opakovat.