Obchod s potravinářskými výrobky definují jak aspekty hospodářské, tak i politické a sociální. Ve své podstatě je trhem vzájemně soupeřících civilizačních kultur.
Mezinárodní obchod s potravinářskými výrobky je v současnosti spolu s obchodem se zbraněmi a s energiemi politikum prvého řádu. Jeho význam a pozornost na něj soustředěná se budou v globálních podmínkách Trumpovy éry zřejmě ještě zvyšovat. Je naprosto unikátní a svým jedinečným charakterem se vymyká srovnání s trhem jakýchkoli jiných výrobků.
Řekni mi, co rád jíš a já ti řeknu kdo jsi, možná také i odkud jsi. Nenechme se mýlit, toto zásadní pravidlo stále platí, i když se může zdát, že specifické regionální a lokální potravinářské trhy splynuly v jedno a tvoří dnes jediný kompaktní celosvětový trh.
Netvoří. A to i přesto, že dnes lze opravdu dostat vpodstatě jakýkoli potravinářský výrobek téměř kdekoli ve světě. Geografická a celoroční dostupnost potravinářských výrobků však neznamená vytvoření jednoho světového trhu. Jídlo a preference potravin jsou stále navýsost kulturní záležitost, která je ukotvená v tisíci letech vývoje různých lidských civilizací, oblastí a regionů.
Přístup k potravinám je formován životním stylem
Přístup konzumentů k potravinám je na své prvotní, nejhlubší úrovni stále definován osou životního stylu a Maslowovou pyramidou lidských potřeb. Na jednom pólu životního stylu se nalézá hedonistický přístup ke konzumaci potravin, v němž je jídlo v životě zásadní a jednou z nejdůležitějších věcí. Ve své extrémní podobě se dá vyjádřit postojem „žiju, abych se dobře a kvalitně najedl“. Na druhém pólu je utilitární přístup, v němž je jídlo pouze prostředkem k dosažení zásadních a důležitých věcí. Extrémní vyjádření tohoto postoje může znít „jím, abych mohl žít“. Extrémní podoby životního stylu jsou poměrně vzácné a nejčastěji je kultura jídla definována vzájemným poměrem obou těchto extrémů. Maslowova pyramida lidských potřeb pak formuje kulturu jídla z hlediska jeho fyziologické funkce: hladový a sociálně slabý konzument bude jíst cokoli, co mu naplní žaludek, sociálně silný konzument si bude svůj jídelníček více či méně rozmařile vybírat.
Jak je zřejmé, oba dva základní determinanty kultury jídla jsou svým charakterem sociálně-ekonomické. Tento charakter pak reflektují i klíčové problémy světového trhu potravin. Ten je sice globalizovaný se smyslu existence mezinárodního obchodu s potravinami, nikoli však globální ve smyslu jednotný. Je stále fragmentovaný na desítky a stovky lokálních trhů, na kterých dominují lokální kulturní specifika jídelníčku. Sociální ochrana místních farmářů a výrobců potravin tak není pouze politickou a sociální záležitosttí. Je to také ochrana zdrojů potravin, které historicky vytvořil a vyžaduje lokální kulturní trh.
Produkce potravin je určována charakterem lokálních trhů
Také celosvětová nadprodukce potravin je určována a limitována sociálně-ekonomickým charakterem lokálních trhů. Technologie zemědělství i výroby potravin dnes umožňují masovou nadprodukci potravin s nízkými jednicovými náklady. Takový model trhu však vyhovuje pouze utilitárnímu extrému konzumace potravin. Naprosti tomu malosériová produkce pro hedonisticky založené konzumenty neumožňuje scale-up efekt a potýký se ve svém ekonomickém modelu s vysokými jednicovými náklady. Návratnost investic do zemědělství a potravinářství se v globále pohybuje mezi 3 % a 15 %, což ve srovnání s jinými možnostmi investování nevypadá příliš atratktivně, a tak vstupují na scénu všemožné dotace a subvence. Ty jsou samozřejmě velmi regionálně až lokálně orientované.
„Globální chutě“ se lokálně přizpůsobují
Módní či generační potravinářské trendy vypadají sice globálně, ale ve skutečnosti jsou lokální nebo regionální reakcí na globalizaci trhu. Tak například čínská kuchyně v USA nemá nic do činění s původní, originální čínskou výrobou a přípravou potravin, jde spíše o jakousi bastardizaci originální čínské předlohy a její přizpůsobení kultuře jídla s převažujícím utilitárním prvkem. Stejně tak je tomu třeba i u kuchyně italské: její americká obdoba nevytváří skutečný světový trh pizzy a těstovin, ale amerikanizuje je pro potřeby regionálního trhu USA. Je tomu tak i v případě generačních trendů jako jsou organické – bio potraviny nebo „zeleným“, totiž environmentálně superpřátelským způsobem produkované potraviny a podobně. Tyto trendy také nevytvářejí jednotný globální trh, spíše jej ještě více regionálně fragmentují. Nejen že je přístup konzumentů k „zeleným“ potravinám odlišný například v EU a v USA, neexistuje ani jednotný kulturně-ekonomický postoj a přístup k těmto potravinám v jednotlivých zemích EU. V některých je tento segment trhu vnímán jako otázka ekonomická, v jiných jako otázka sociálně-politická. Není žádná náhoda, že třeba organické – bio potraviny nemají v EU celkově větší tržní podíl než okolo 10 %.
O čem se mluví a o čem se mlčí
V souvislosti s charakterem světového trhu potravin a mezinárodního trhu s potravinářskými výrobky je zajímavé sledovat „o čem se mluví a o čem se mlčí“. Tak v první řadě mnoho potravinářských technologií vzniklo na základě poptávky armád po dodávkách trvanlivých potravin, od nasolování masa až po moderní konzervy a koncentráty.
„Zelená“ politika nesená myšlenkou nebo ideologií globální klimatické změny přinese na trh o hodně dražší potraviny a může ve svém důsledku zapříčinit vznik nové konfliktní sociální linie ve společnosti, totiž linie mezi těmi kdo na tyto potraviny budou mít a těmi kdo na ně při nejlepší vůli a úsilí prostě mít nebudou. Tento sociální předěl naší doby už hýbe politikou v mnoha zemích a do budoucna hrozí pořádným sociálním výbuchem nebo politickým otřesem, o eventuální ztrátě konkurenceschopnosti mnoha lokálních výrobců nemluvě.
Zajištění dodavatelského řetězce pro potravinářské výrobky a jeho ochrana jsou dnes prioritou mnoha vlád, výrobců a retailerů. Jde o vrcholné politikum, neboť ve změněném světě zítřka se potraviny mohou stát silnou zbraní, ve svém účinku ne nepodobnou zbrani nukleární nebo energetické. Citlivá mezivládní vyjednávání o obchodu se zemědělskými komoditami a potravinářskými výrobky probíhají jaksi v zákulisí a veřejnost je o nich médii informována podstatně méně než například o jednáních týkajících se energetických zdrojů a obchodu se zbraněmi. Diverzifikace zdrojů potravin, podpora a dotace lokálním zdrojům jako jsou francouzští producenti nebo farmáři na americkém Středozápadě, anti-importní potravinářské politiky zemí jako Indie nebo regionů jako EU, to vše nabývá v dnešní geopolitické situaci na obzvláštní důležitosti.
Trh potravinářských výrobků nebyl díky svému charakteru nikdy skutečně globalizovaný, i když se na první pohled jeví jako dokonale globální. Míra jeho fragmentace se v celosvětovém měřítku bude zřejmě spíše zvětšovat než zmenšovat a citlivost otázek spojených s mezinárodním obchodem s potravinami se bude prohlubovat. To sice není pro blízkou budoucnost příliš dobrá zpráva, ale uvědomění si problému je vždy prvním krokem k jeho řešení. Doufejme, že si to uvědomí i politické elity na celém světě.
Napsat komentář